"Proč prostě neodejdeš, když je všechno tak špatné?" — nejčastější reakce v reakci na příběhy, že je někdo vystaven domácímu násilí, ponižování, zneužívání. Ale zjevně není všechno tak jednoduché: vážné důvody nutí oběť nadále uvíznout v bolestivém vztahu.
O domácím násilí a dalších formách šikany koluje mnoho mýtů. Mnozí se mylně domnívají, že oběťmi takového zacházení jsou masochisté, kteří si užívají mučení. Údajně o to „požádali“ nebo „vyprovokovali“ svého partnera ke zneužívání.
Cokoli jiný člověk říká nebo dělá, jsme zodpovědní za své vlastní činy. Pro jakýkoli problém existuje mnoho nenásilných řešení. Trýzniteli se ale často domnívají, že za jejich chování a vlastně i za případné problémy ve vztahu může partner. Nejhorší je, že oběť uvažuje stejně.
Typický cyklus šikany obvykle vypadá nějak takto. Dojde k násilnému incidentu. Oběť je naštvaná, vyděšená, zraněná, traumatizovaná. Uplyne nějaký čas a vztah se vrátí do „normálu“: začínají hádky, napětí roste. Na vrcholu napětí dochází k „exploze“ — novému násilnému incidentu. Poté se cyklus opakuje.
Po násilném incidentu oběť začne analyzovat své chování a snaží se změnit
Během období «klidu», bez násilí nebo zneužívání, oběť obvykle prochází několika fázemi. Je:
1. Čekání kdy se partner uklidní a stane se opět «normálním».
2. Zapomíná o násilném incidentu, rozhodne se trýzniteli odpustit a chová se, jako by se nic nestalo.
3. Snaží se partnerovi vysvětlit, v čem se mýlí. Oběti se zdá, že když dokáže trýznitelovi ukázat, jak iracionálně se chová a jak bolestně jí působí, pak „vše pochopí“ a změní se.
4. Přemýšlí, jak ji změnit. Trýznitel se většinou snaží oběť přesvědčit, že dostatečně nevnímá realitu. Po násilném incidentu oběť začíná analyzovat své chování a snaží se změnit, aby se násilí neopakovalo.
Při poradenství obětem domácího násilí se k nim mnoho odborníků, včetně psychoterapeutů a kněží, nechovají s náležitými sympatiemi a porozuměním. Často se diví, proč nepřeruší vztahy s trýznitelem. Ale když se na to pokusíte přijít, často zjistíte, že člověk neodejde, protože v hloubi svého partnera lituje a věří, že je to pro něj „opravdu velmi těžké“.
Oběť se často nevědomě ztotožňuje s «traumatizovaným vnitřním dítětem» trýznitele. Zdá se jí, že se určitě změní, pokud jen ona dokáže pochopit, že «je lepší ho milovat». Sama sebe přesvědčuje, že jí ubližuje jen proto, že on sám je trýzněn vnitřní bolestí a on si to prostě vybíjí na těch, kteří mu padají pod paží, ne na zlu.
Nejčastěji se tak chovají kvůli zážitkům z raného dětství, kdy si vyvinuli mimořádnou schopnost empatie – například když v dětství museli sledovat šikanu svého rodiče, bratra nebo sestry, a akutně pocítili vlastní bezmoc.
Oběť je chycena v začarovaném kruhu «nutkaní k opakování» ve snaze napravit nespravedlnost, které byla svědkem jako dítě.
A nyní ten člověk dozrál, začal romantický vztah, ale dřímající traumatické vzpomínky nezmizely a vnitřní konflikt je stále třeba vyřešit. Je jí líto svého trýznitele a upadá do začarovaného kruhu „obsesivního opakování“, jako by se znovu a znovu snažila „napravit“ nespravedlnost, kterou pozorovala v dětství. Pokud se však pokusí „milovat lépe“ svého partnera, jednoduše toho využije, aby s ní manipuloval ještě rafinovaněji a využil její schopnosti vcítit se pro jeho vlastní účely.
I když ostatní vidí, jak nehorázně a nechutně se trýznitel chová, pro oběť je často těžké si to uvědomit. Vyvine si jakousi amnézii ohledně svého zneužívání; prakticky zapomene na všechno špatné, co se ve vztahu stalo. Její psychika se tak snaží chránit před emočním traumatem. Musíte pochopit: toto je skutečně způsob ochrany, i když nejvíce nezdravý a neproduktivní.
Zdroj: PsychoCentral.