Každý z nás se s nimi alespoň jednou v životě setkal. Vypadají odpudivě: špinavé oblečení, nepříjemný zápach. Někteří tančí, někteří zpívají, někteří recitují básně, někteří pro sebe mluví nahlas. Někdy jsou agresivní, nadávají kolemjdoucím, dokonce plivou. Často se za prostou neláskou k nim skrývá strach – ale čeho přesně se bojíme? Hovoří o tom psycholožka Lelya Chizh.
Být vedle nich je pro nás nepříjemné – nemáme pocit bezpečí. Odstěhujeme se, odvrátíme se, předstíráme, že vůbec neexistují. Velmi se bojíme, že se k nám přiblíží, dotknou se nás. Co když nás ušpiní? Co když z nich dostaneme nějakou kožní nemoc? A obecně se zdá, že se jich bojíme „nakazit“ tím, kým jsou, abychom se stali stejnými, jako jsou.
Setkání s nimi vyvolává celou řadu pocitů. Chladnokrevnější a odtažitější lidé cítí znechucení. Empatičtější lidé mohou zažívat stud, vinu, empatii.
Blázniví vyvrženci staří lidé jsou naším kolektivním stínem. Komplex všeho, co nechceme vidět, v sobě popíráme. Něco, co je předmětem vnitřní kritiky každého z nás i společnosti jako celku. A je zcela zřejmé, že tváří v tvář takové živé a aktivní „kondenzaci“ našich potlačovaných vlastností a kvalit každý z nás – ať si to uvědomuje nebo ne – zažívá strach.
Setkání s neadekvátním starým vyvrhelem aktivuje různé obavy:
- bláto,
- chudoba
- hlad
- choroba,
- stáří a smrt
- deformace,
- šílenství.
Chci se zaměřit na poslední, nejdůležitější strach v tomto komplexu. Dokud si člověk zachová kontrolu nad myslí, může se nějak chránit před hladem, chudobou, nemocemi, stárnutím, deformací. Umí se rozhodovat, podnikat nějaké kroky, aby zabránil negativním scénářům. Nejdůležitější změnou při transformaci ze sociálně adaptovaného člověka v neadekvátního marginála je proto ztráta rozumu. A my se bojíme, velmi se bojíme.
Reflektující člověk začíná přemýšlet: jak se to stalo, proč najednou ztratil rozum
Empatický, sympatický člověk se nedobrovolně, nevědomě ztotožňuje s tímto starým mužem nebo stařenou, kteří sešli z jeho mysli. Zvláště, když jsou v nich stále patrné projevy inteligence, vzdělání, přesnosti, postavení.
Jednou jsem například potkal žebrácky oblečenou babičku se zohavenou nohou, jak zpaměti recitovala Evžena Oněgina. A také jsem viděl dva zamilované starší bezdomovce, kteří seděli uprostřed hromady odpadků, drželi se za ruce a předháněli se ve čtení Pasternakových básní. A bláznivá stará žena v elegantním norkovém kožichu prožraném moly, zjevně drahém a na zakázku vyrobeném klobouku a rodinných klenotech.
Reflektující člověk začíná přemýšlet: jak se to stalo, proč někdo, stejně jako já, najednou ztratil rozum. Musela se mu stát nějaká hrozná tragédie. Velmi děsivá je myšlenka, že pokud selže psychika, pak v důsledku nějaké nečekané dramatické události můžete přijít o rozum. A to se nedá nijak předvídat a není jak se bránit.
Jakmile byl náš byt vykraden, dveře byly hrubě rozbity spolu se zárubněmi. Když jsem přišel z práce, byt byl plný lidí: vyšetřovací tým, svědci. Máma mi podala přes práh sklenici vody a nějakou pilulku na uklidnění se slovy:
Nebojte se, hlavní je udržet si duševní zdraví.
Stalo se to v době naprostého nedostatku, a přestože jsem přišel o všechny své peníze, cennosti a dokonce i všechno dobré oblečení a bylo dost těžké to všechno nahradit, ztráta nebyla tak velká, aby mě přiváděla k šílenství. I když se vyskytly případy, že lidé z materiální nouze přišli o rozum: přišli například o podnikání, celoživotní práci nebo bydlení. A přesto jsou horší věci. A jsou častěji spojeny s tragickým přerušením vztahů, nikoli s materiálními ztrátami.
Když ztráta bydlení není jen ztráta bydlení, když milovaný syn nebo dcera vyhodí starce z bytu. Hrůza ze ztráty střechy nad hlavou zde bledne před bolestí ze zrady a ztráty lásky toho nejbližšího člověka, kterému zasvětil celý život.
Moje kamarádka kvůli tragickým okolnostem na čas přišla o rozum. Bylo jí něco přes dvacet, chodila s mladým mužem, byla s ním těhotná. A najednou zjistila, že ji ten chlap podvádí s její kamarádkou. Zdálo by se, že případ je docela banální, stává se to poměrně často. Jiná by ho vymazala ze svého života, zapomněla jméno zrádce.
Ale ukázalo se, že moje kamarádka má velmi křehkou psychiku a pro ni to byla opravdová tragédie. Přišla o rozum, měla zvukové i zrakové halucinace, pokusila se o sebevraždu, skončila v psychiatrické léčebně, kde ji zdrogovali. Musela vyvolat umělý porod a o dítě přišla. Naštěstí se uzdravila, i když to trvalo asi deset let.
Připadají nám neadekvátní, ale oni sami tím vůbec netrpí. Jsou pohodlní a radostní ve své subjektivní realitě
Obecně platí, že před ztrátou rozumu, bohužel, nikdo není imunní. Ale abych vás trochu uklidnil, řeknu následující: nejsou vždy nešťastní, tito „blázni“. Pokud se stará žena usmívá, tančí a zpívá písně z kreslených filmů, je s největší pravděpodobností v pořádku. A ten, který expresivně čte Puškina a pak se ukloní, jakoby z jeviště, taky. Připadají nám neadekvátní, ale oni sami tím vůbec netrpí. Jsou pohodlní a radostní ve své subjektivní realitě. Jsou ale tací, kteří pokřikují na kolemjdoucí, nadávají, plivou, nadávají. Vypadá to, že jsou ve svém osobním pekle.
Každý z nás žije ve své subjektivní realitě. Naše vnímání, přesvědčení, hodnoty, zkušenosti jsou různé. Pokud se přenesete do těla jiného člověka, budete mít pocit, že jste se zbláznili. Uvidíte, uslyšíte, budete vnímat vůně a chutě jinak, v hlavě vám vyvstanou úplně jiné myšlenky, které pro vás nejsou charakteristické. Mezitím jste vy i tato druhá osoba, navzdory všem rozdílům, normální.
Samozřejmě existuje hranice mezi normou a nenormou, ale ta je viditelná pouze pro vnějšího pozorovatele a pouze v případě, že má v tomto tématu dostatečnou odbornost.
Zdá se mi, že není možné se úplně ochránit před ztrátou rozumu. Svůj strach můžeme omezit pouze tím, že uděláme vše pro to, aby byla naše psychika stabilnější. A prosím, zacházejte s městskými šílenci jemněji. V těchto těžkých časech se to může stát každému.