V dnešní době se hodně mluví o tom, že se přijímáme takové, jací jsme. Někteří se s tím snadno vyrovnají, jiní neuspějí vůbec — jak můžete milovat své slabosti a nedostatky? Co je přijetí a proč by se nemělo zaměňovat se schválením?
Psychologie: Mnozí z nás byli jako děti učeni, že bychom k sobě měli být kritičtí. A teď se víc mluví o přijetí, že je potřeba být k sobě laskavější. Znamená to, že bychom měli být shovívaví ke svým nedostatkům a dokonce i neřestem?
Světlana Krivtsova, psycholožka: Přijetí není synonymem blahosklonnosti nebo souhlasu. „Přijmout něco“ znamená, že dovoluji, aby se toto něco odehrálo v mém životě, dávám tomu právo být. Říkám klidně: "Ano, to jest."
Některé věci lze snadno přijmout: toto je stůl, sedíme u něj a mluvíme. Tady mi nic nehrozí. Je těžké přijmout to, co vnímám jako hrozbu. Například zjistím, že můj dům bude zbourán.
Je možné být v klidu, když se nám bourá dům?
Aby to bylo možné, musíte udělat nějakou vnitřní práci. Nejprve se donuťte zastavit, když chcete utéct nebo na hrozbu reagovat agresí.
Zastavte se a seberte odvahu začít třídit
Čím hlouběji studujeme nějakou otázku, tím dříve dojdeme k jasnosti: co skutečně vidím? A pak můžeme přijmout to, co vidíme. Někdy — se smutkem, ale bez nenávisti a strachu.
A i když se rozhodneme za svůj domov bojovat, uděláme to rozumně a v klidu. Pak budeme mít dost sil a hlava bude čistá. Pak nereagujeme reakcí, jako je reakce útěku nebo agrese u zvířat, ale lidským činem. Mohu nést odpovědnost za své činy. Tak přichází vnitřní rovnováha založená na porozumění a klidu tváří v tvář tomu, co je vidět: „Mohu tomu být blízko, nezničí mě to.“
Co mám dělat, když něco nemohu přijmout?
Pak utíkám od reality. Jednou z možností letu je zkreslení vnímání, když nazýváme černou bílou nebo bodové nevidím některé věci. Toto je nevědomá represe, o které mluvil Freud. To, co jsme potlačili, se v naší realitě mění v energeticky nabité černé díry a jejich energie nás neustále drží ve střehu.
Pamatujeme si, že existuje něco, co jsme potlačili, i když si nepamatujeme, co to je.
Nemůžete tam jít a v žádném případě to nesmíte pustit ven. Všechny síly jsou vynaloženy na to, abychom se do této díry nedívali a obešli ji. Taková je struktura všech našich strachů a úzkostí.
A abyste přijali sami sebe, musíte se podívat do této černé díry?
Ano. Místo zavření očí se snahou vůle obracíme k tomu, co se nám nelíbí, co je těžké přijmout, a podívejme se: jak to funguje? Čeho se tak bojíme? Možná to není tak děsivé? Nejděsivější jsou přece neznámé, blátivé, nejasné jevy, něco těžko uchopitelného. Vše, co jsme právě řekli o vnějším světě, platí také pro náš vztah k sobě samým.
Cesta k sebepřijetí vede skrze poznání nejasných stránek své osobnosti. Pokud jsem si něco ujasnil, přestávám se toho bát. Chápu, jak se to dá udělat. Přijmout sám sebe znamená znovu a znovu se o sebe beze strachu zajímat.
Dánský filozof XNUMX. století Søren Kierkegaard o tom mluvil: „Žádná válka nevyžaduje takovou odvahu, jakou vyžaduje pohled do sebe. Výsledkem snažení bude víceméně realistický obraz sebe sama.
Ale jsou tací, kteří se dokážou cítit dobře, aniž by se museli snažit. Co mají, co ostatní nemají?
Takoví lidé měli velké štěstí: v dětství se vedle nich ukázali dospělí, kteří je přijali, nikoli „po částech“, ale jako celek. Věnujte pozornost, neříkám – bezpodmínečně milovaná a ještě více chválená. To poslední je obecně nebezpečná věc. Ne. Jde jen o to, že dospělí nereagovali strachem nebo nenávistí na žádné vlastnosti jejich charakteru nebo chování, snažili se pochopit, jaký význam pro dítě mají.
Aby se dítě naučilo přijímat samo sebe, potřebuje nablízku klidného dospělého. Který, když se dozvěděl o boji, nespěchá s napomínáním nebo hanbou, ale říká: „No ano, Péťa ti nedal gumu. a ty? Zeptal jsi se Peta správným způsobem. Ano. A co Péťa? Utekl? plakal? Tak co si o této situaci myslíte? Dobře, tak co budeš dělat?"
Potřebujeme přijímajícího dospělého, který klidně naslouchá, klade objasňující otázky, aby se obraz stal jasnějším, zajímá se o pocity dítěte: „Jak se máš? A co myslíte, upřímně? Udělali jste dobře nebo špatně?
Děti se nebojí toho, na co se jejich rodiče dívají s klidným zájmem
A pokud si dnes v sobě nechci přiznat nějaké slabiny, je pravděpodobné, že jsem strach z nich převzal od svých rodičů: někteří z nás nesnesou kritiku, protože se naši rodiče báli, že nebudou moci být hrdí na své dítě.
Předpokládejme, že se rozhodneme nahlédnout do sebe. A to, co jsme viděli, se nám nelíbilo. Jak se s tím vypořádat?
K tomu potřebujeme odvahu a … dobrý vztah sami se sebou. Přemýšlejte o tom: každý z nás má alespoň jednoho opravdového přítele. Příbuzní a přátelé – v životě se může stát cokoliv – mě opustí. Někdo odejde do jiného světa, někdo se nechá unést dětmi a vnoučaty. Mohou mě zradit, mohou se se mnou rozvést. Nemohu ovládat ostatní. Ale je tu někdo, kdo mě neopustí. A tohle jsem já.
Já jsem ten soudruh, vnitřní partner, který řekne: "Dokonči svou práci, už tě začíná bolet hlava." Jsem ten, kdo je vždy pro mě, kdo se snaží pochopit. Kdo neskončí v minutě neúspěchu, ale řekne: „Ano, podělal jsi to, příteli. Musím to opravit, jinak kdo budu? To není kritika, to je podpora pro někoho, kdo chce, abych byl nakonec dobrý. A pak cítím teplo uvnitř: v hrudi, v žaludku…
To znamená, že můžeme cítit přijetí sami sebe i fyzicky?
Rozhodně. Když k něčemu cennému pro sebe přistupuji s otevřeným srdcem, moje srdce se „zahřeje“ a cítím proud života. V psychoanalýze se to nazývalo libido – energie života a v existenciální analýze – vitalita.
Jeho symbolem je krev a lymfa. Plynou rychleji, když jsem mladý a šťastný nebo smutný, a pomaleji, když jsem lhostejný nebo „zmrzlý“. Proto, když se člověku něco líbí, zrůžoví mu tváře, lesknou se mu oči, zrychlí se metabolické procesy. Má pak dobrý vztah k životu i k sobě samému.
Co vám může bránit v přijetí sebe sama? První, co vás napadne, jsou nekonečné srovnávání s krásnějšími, chytřejšími, úspěšnějšími…
Srovnávání je naprosto neškodné, pokud vnímáme ostatní jako zrcadlo. Tím, jak reagujeme na ostatní, se můžeme o sobě hodně dozvědět.
To je důležité — poznat sám sebe, ocenit svou vlastní jedinečnost
A opět zde mohou zasáhnout vzpomínky. Jako by do hudby zněla témata nepodobnosti k ostatním v nás. Pro někoho je hudba rušivá a hořká, pro jiného krásná a harmonická.
Hudba zajištěna rodiči. Někdy se člověk, který se již stal dospělým, snaží „změnit záznam“ po mnoho let. Toto téma se jasně projevuje v reakci na kritiku. Někdo je příliš ochotný přiznat svou vinu, aniž by měl čas zjistit, jestli měl šanci udělat něco lepšího. Někdo obecně nesnese kritiku, začne nenávidět ty, kteří zasahují do jeho bezúhonnosti.
Toto je bolestivé téma. A zůstane to tak navždy, ale na řešení takových situací si můžeme zvyknout. Nebo dokonce nakonec dojdeme k důvěřivému postoji vůči kritikům: „Páni, jak zajímavě mě vnímá. Určitě o tom budu uvažovat, děkuji za pozornost.
Vděčný přístup ke kritikům je nejdůležitějším ukazatelem sebepřijetí. To samozřejmě neznamená, že s jejich hodnocením souhlasím.
Někdy ale děláme opravdu špatné věci a trápí nás svědomí.
V dobrém vztahu k sobě samým je svědomí naším pomocníkem a přítelem. Má jedinečnou ostražitost, ale nemá vlastní vůli. Ukazuje, co by se muselo udělat, abychom byli sami sebou, tím nejlepším, co sami chceme znát. A když se chováme špatně, bolí nás to a trápí nás, ale nic víc…
Toto trápení je možné oprášit. Svědomí v zásadě nemůže něco nutit, jen tiše naznačuje. Co přesně? Buďte znovu sami sebou. Měli bychom jí za to být vděční.
Pokud se znám a důvěřuji tomuto poznání, nenudím se sám se sebou a naslouchám svému svědomí – skutečně se přijímám?
Pro sebepřijetí je zásadní pochopit, kde jsem teď, na jakém místě v mém životě. V jakém směru to buduji? Potřebujeme vidět celek, celek pro dnešek tak nějak „hodíme“ a pak to začne mít smysl.
Nyní mnoho klientů přichází za psychoterapeuty s tímto požadavkem: „Jsem úspěšný, mohu pokračovat v kariéře, ale nevidím v tom smysl.“ Nebo: „V rodině je všechno v pořádku, ale…“
Takže potřebujete globální cíl?
Ne nutně globální. Jakýkoli cíl, který je v souladu s našimi hodnotami. A cokoli může být cenné: vztahy, děti, vnoučata. Někdo chce napsat knihu, někdo chce pěstovat zahradu.
Účel funguje jako vektor, který strukturuje život
Pocit, že život má smysl, nezávisí na tom, co děláme, ale na tom, jak to děláme. Když máme to, co se nám líbí a s čím vnitřně souhlasíme, jsme klidní, spokojení a všichni kolem nás jsou klidní a spokojení.
Možná je nemožné přijmout sám sebe jednou provždy. Ještě někdy z tohoto stavu vypadneme?
Pak se musíte vrátit k sobě. V každém z nás, za tím povrchním a každodenním – stylem, způsobem, zvyky, charakterem – je něco úžasného: jedinečnost mé přítomnosti na této zemi, moje nesrovnatelná individualita. A pravdou je, že nikdo jako já nikdy nebyl a už nikdy nebude.
Když se na sebe díváme tímto způsobem, jak se cítíme? Překvapení, je to jako zázrak. A zodpovědnost — protože je ve mně mnoho dobrého, může se to projevit v jednom lidském životě? Dělám pro to všechno? A zvědavost, protože tato moje část není zamrzlá, mění se, každý den mě něčím překvapuje.
Pokud se na sebe budu takto dívat a budu se tak chovat, nikdy nebudu sám. Kolem těch, kteří se k sobě chovají dobře, jsou vždy další lidé. Protože to, jak se k sobě chováme, je viditelné pro ostatní. A chtějí být s námi.