Věří se, že každou chybou získáváme zkušenosti a moudrost. Ale je tomu skutečně tak? Psychoanalytik Andrey Rossokhin hovoří o stereotypu „učit se z chyb“ a ujišťuje, že získané zkušenosti nemohou ochránit před opakovanými chybnými kroky.
„Lidé mají tendenci dělat chyby. Ale jen hlupák trvá na svém omylu“ — tato Ciceronova myšlenka, formulovaná kolem roku 80 př. n. l., vzbuzuje velký optimismus: potřebujeme-li klamy, abychom se mohli rozvíjet a posouvat vpřed, pak stojí za to se ztratit!
A nyní rodiče inspirují dítě, které dostalo dvojku za neudělaný domácí úkol: „Ať ti to poslouží jako lekce!“ A nyní manažer ujišťuje zaměstnance, že svou chybu uznává a je odhodlán ji napravit. Ale buďme upřímní: kdo z nás už nešlápl na stejné hrábě znovu a znovu? Kolik z nich se dokázalo zbavit zlozvyku jednou provždy? Možná je na vině nedostatek vůle?
Představa, že se člověk rozvíjí učením se z chyb, je zavádějící a destruktivní. Poskytuje extrémně zjednodušenou představu o našem vývoji jako pohybu od nedokonalosti k dokonalosti. V této logice je člověk jako robot, systém, který lze v závislosti na poruše, ke které došlo, opravit, upravit, nastavit přesnější souřadnice. Předpokládá se, že systém s každou úpravou funguje stále efektivněji a chyb je stále méně.
Ve skutečnosti tato fráze odmítá vnitřní svět člověka, jeho nevědomí. Přeci jen se ve skutečnosti neposouváme od nejhoršího k nejlepšímu. Pohybujeme se – při hledání nových významů – od konfliktu ke konfliktu, který je nevyhnutelný.
Řekněme, že člověk místo sympatií a obav z toho projevil agresi v domnění, že udělal chybu. Nechápe, že v tu chvíli nebyl připraven na nic jiného. Takový byl stav jeho vědomí, taková byla úroveň jeho schopností (pokud ovšem nešlo o vědomý krok, který také nelze nazvat chybou, spíše zneužitím, zločinem).
Vnější i vnitřní svět se neustále mění a nelze předpokládat, že čin spáchaný před pěti minutami zůstane chybou.
Kdo ví, proč člověk šlápne na stejné hrábě? Jsou možné desítky důvodů, včetně touhy ublížit si nebo vzbudit lítost druhého člověka nebo něco dokázat — sobě nebo někomu. co je tady špatně? Ano, musíme se pokusit pochopit, co nás k tomu vede. Ale doufat, že se tomu v budoucnu vyhneme, je zvláštní.
Náš život není «Groundhog Day», kde můžete, když jste udělali chybu, napravit ji a po chvíli se ocitnout ve stejném bodě. Vnější i vnitřní svět se neustále mění a nelze předpokládat, že čin spáchaný před pěti minutami zůstane chybou.
Má smysl mluvit ne o chybách, ale o zkušenostech, které shromažďujeme a rozebíráme, přičemž si uvědomujeme, že v nových, změněných podmínkách to nemusí být přímo užitečné. Co nám tedy dává tuto zkušenost?
Schopnost sebrat svou vnitřní sílu a jednat a přitom zůstat v přímém kontaktu s ostatními i se sebou samým, svými touhami a pocity. Právě tento živý kontakt umožní každý další krok a okamžik života – úměrně nashromážděným zkušenostem – nově vnímat a hodnotit.