Obsah
Navzdory myšlenkám feminismu se ženy stále bojí být samy, bez rodiny a milujícího člověka. Ano, a muži se bojí toho samého, jen o tom mluví méně často, říká socioložka a spisovatelka Deborah Carr. Jak se vypořádat se znepokojivým pocitem osamělosti a přestat považovat manželství za jediný jistý způsob, jak se stát šťastným?
Jednou v letadle se mými spolucestujícími staly dvě mladé ženy, které si ze mě udělaly svou nevědomou důvěrnici a dost nahlas a emotivně probíraly detaily mého osobního života. Z jejich rozhovoru jsem se dozvěděl, že oba nyní chodí s mladými lidmi a vkládají do tohoto vztahu velké naděje. Když sdíleli své příběhy z minulosti, ukázalo se, jakou bolest museli snášet: „Myslel jsem, že jsme spolu, jsme pár, a pak mi můj přítel poslal svůj účet na seznamku, kde ve svém vlastní slova: „Hledala jsem lásku“, „Když jsem zjistila, že je ženatý, nejdřív jsem tomu nevěřila“, „Stále nechápu, proč mi ten člověk přestal volat po třech úžasných schůzkách.“
Zdálo by se, že nic nového — generace mužů a žen trpí neopětovanou láskou, pocity nepochopitelnosti a osamělosti, tím, že jsou opuštěni tím nejhrubším způsobem, aniž by ctili vysvětlení a slova na rozloučenou. Jak jsem pochopil, obě ženy měly blízké přátele, milující příbuzné a úspěšnou kariéru. Bylo to však zřejmé – podle jejich názoru se skutečně úplný život ztotožňuje s romantickými vztahy a dalším manželstvím. Fenomén není nový.
S věkem jsme připraveni se na sebe dívat pečlivěji, hlouběji, což znamená, že šance potkat „našeho“ člověka se zvyšuje.
Kultovní seriál «Sex ve městě» jasně demonstroval emocionální utrpení a nepohodlí žen, které, jak se zdá, mají všechno... kromě úspěšných vztahů. A to platí nejen pro ženy – touha najít chápající, podporující a milující spřízněnou duši zaujímá přední místo i v žebříčku mužských nejniternějších tužeb. Jen to muži nevyjadřují tak upřímně. Chtěl jsem nabídnout trochu útěchy těmto mladým ženám, jejichž představy o štěstí a naplnění byly tak úzce spojeny s otázkou: "Proč mě nemiluje?" a "Budu se vdávat?". Myslím, že bych své mladé spolucestovatele mohl povzbudit tím, že bych jim nabídl trochu jiný pohled na problém, který je trápí.
Šance, že potkáte svého partnera, je vysoká
Často nás děsí počet svobodných lidí. Nebereme ale v potaz, že do mezerové statistiky spadají pouze ti, kteří jsou oficiálně ženatí. A její postava by neměla klamat. Snížil se například poměr těch, kteří uzavírají sňatek mezi 25. a 34. rokem, ale to vůbec neznamená, že lidé zůstávají single. Prostě obrovské procento uzavře oficiální svazek po 40 nebo dokonce 50 letech a mnozí svůj vztah nelegalizují a statistiky je považují za osamělé, ačkoli ve skutečnosti mají tito lidé šťastné rodiny.
Naše očekávání se mění a to je dobře.
Mění se naše očekávání od milovaného člověka i samotný přístup k jeho výběru. Jeden z mých mladých spolucestovatelů nadšeně hovořil o jednom z jejích obdivovatelů. Z toho, jak ho popsala, byly zřejmé jeho hlavní přednosti — atletická postava a modré oči. Není pochyb o tom, že mladí mužští cestující, pokud by náhodou hovořili na stejné téma, by také zaznamenali především vnější přednosti potenciálních partnerů. Částečně je to způsobeno normami, které jsou na nás kladeny, a to i ve vztahu ke vzhledu. S věkem se stáváme nezávislejšími a připravenými dívat se jeden na druhého pečlivěji, hlouběji. Poté vzhled partnera ustoupí do pozadí. Na prvním místě je smysl pro humor, laskavost a schopnost empatie. Zvyšuje se tak šance potkat skutečně „vlastního“ člověka.
Značné procento lidí, kteří jsou ženatí, přiznává, že kdyby si měli vybrat hned, neudělali by volbu ve prospěch partnera.
Láska není soutěž těch nejlepších z nejlepších
Někdy naši přátelé při nejlepší vůli říkají: "Jak nespravedlivé, že ty, tak krásná a chytrá dívka, jsi stále sama." A začíná se zdát, že musíme mít nějaké zvláštní vlastnosti, abychom přitahovali lásku. A jelikož jsme sami, znamená to, že něco děláme nebo vypadáme špatně. Hledání partnera není o výběru auta nebo zaměstnání, i když seznamky tyto asociace naznačují. Hledáme totiž člověka, ne soubor vlastností. Zeptejte se párů, které spolu žijí delší dobu, co je jim na partnerovi tak drahé, a neřeknou vám o vysokém platu nebo výborné postavě, ale vzpomenou si na společné zájmy, prožité i sdílené radosti a strasti, pocit důvěry. A mnozí se nedotknou konkrétních vlastností a řeknou: "Toto je jen moje osoba."
Manželství není lékem na problémy
Manželství nám může poskytnout emocionální, psychologické a sociální výhody. To je však možné pouze potenciálně a vůbec to neznamená, že si tyto pozitivní aspekty budeme užívat. Šťastnými nás dělají jen skutečně blízké, hluboké a důvěryhodné vztahy, ve kterých vidíme v partnerovi nezávislou osobu. Lidé v takových svazcích se skutečně cítí zdravější a žijí déle. Pokud se ale nesečte, vše se děje přesně naopak. Studie ukazují, že značné procento lidí, kteří jsou ženatí déle než deset let, přiznává, že kdyby si měli vybrat hned, neudělali by volbu ve prospěch partnera a nezaložili by s ním rodinu. Protože necítí emocionální spojení. Přítel nebo příbuzný, se kterým můžete sdílet intimní zážitky, se přitom může ukázat jako mnohem bližší osoba než partner.