Již jste se seznámili s principem, který lze považovat za základ našeho vztahu k dítěti — jeho neodsuzující, bezpodmínečné přijímání. Povídali jsme si o tom, jak je důležité neustále dítěti říkat, že ho potřebujeme a záleží nám na něm, že jeho existence je pro nás radostí.
Okamžitě vyvstává otázka-námitka: je snadné řídit se touto radou v klidných chvílích nebo když všechno jde dobře. A když dítě dělá „špatnou věc“, neposlouchá, obtěžuje? Jak být v těchto případech?
Na tuto otázku odpovíme po částech. V této lekci rozebereme situace, kdy je vaše dítě něčím zaneprázdněné, něco dělá, ale dělá to podle vás „špatně“, špatně, s chybami.
Představte si obrázek: dítě si nadšeně pohrává s mozaikou. Ukazuje se, že pro něj není vše správné: mozaiky se rozpadají, míchají, nejsou okamžitě vloženy a květina se ukáže jako „není taková“. Chcete zasahovat, učit, ukazovat. A teď to nemůžete vydržet: "Počkej," říkáš, "ne takhle, ale takhle." Ale dítě s nelibostí odpovídá: "Ne, jsem na to sám."
Další příklad. Žák druhé třídy píše dopis babičce. Díváš se mu přes rameno. Dopis je dojemný, ale jen rukopis je neohrabaný a je tam spousta chyb: všechna ta slavná dětská „hledání“, „smysl“, „cítím“… Jak si toho člověk nevšimne a neopraví? Dítě se ale po komentářích rozčílí, zakysne, dál psát nechce.
Jednou matka poznamenala docela dospělého syna: „Ach, jak jsi nemotorný, měl ses to nejdřív naučit…“ Syn měl narozeniny a v povznesené náladě se všemi bezohledně tančil – jak nejlépe uměl. Po těchto slovech se posadil na židli a zasmušile seděl po zbytek večera, zatímco matka byla uražena jeho urážkou. Narozeniny byly zničeny.
Obecně platí, že různé děti reagují na rodičovské „špatné“ různé děti: některé jsou smutné a ztracené, jiné jsou uražené, jiné se bouří: „Pokud to bude špatné, nebudu to dělat vůbec!“. Jako by byly reakce různé, ale všechny ukazují, že dětem takové zacházení není příjemné. Proč?
Abychom tomu lépe porozuměli, vzpomeňme si na sebe jako na děti.
Jak dlouho nejsme schopni sami napsat dopis, zamést podlahu nebo šikovně zatlouct hřebík? Nyní se nám tyto věci zdají jednoduché. Takže, když ukazujeme a vnucujeme tuto „jednoduchost“ dítěti, které to má opravdu těžké, jednáme nespravedlivě. Dítě má právo se na nás urazit!
Podívejme se na roční miminko, které se učí chodit. Tady se vám vyvěsil z prstu a podniká první nejisté kroky. Při každém kroku téměř neudrží rovnováhu, pohupuje se a napjatě hýbe ručičkami. Ale je šťastný a hrdý! Jen málo rodičů by napadlo učit: „Takhle chodí? Podívejte se, jak by to mělo být! Nebo: „No, co všichni houpete? Kolikrát jsem ti říkal, abys nemával rukama! Dobře, projít znovu, a aby bylo vše správně?
Komik? Směšný? Ale stejně směšné z psychologického hlediska jsou jakékoli kritické poznámky na adresu člověka (ať už dítěte nebo dospělého), který se sám učí něco dělat!
Předvídám otázku: jak můžete učit, když neupozorňujete na chyby?
Ano, znalost chyb je užitečná a často nezbytná, ale je třeba na ně upozorňovat s maximální opatrností. Za prvé, nevšímejte si každé chyby; za druhé je lepší probrat chybu později, v klidné atmosféře, a ne až ve chvíli, kdy je dítě pro věc zapálené; Konečně, poznámky by měly být vždy činěny na pozadí obecného schválení.
A v tomto umění bychom se měli učit od samotných dětí. Položme si otázku: ví dítě někdy o svých chybách? Souhlas, často to ví – stejně jako roční miminko pociťuje nestabilní kroky. Jak se s těmito chybami vyrovnává? Ukazuje se, že je tolerantnější než dospělí. Proč? A už je spokojený s tím, že se mu to daří, protože už „jede“, i když ještě ne pevně. Kromě toho hádá: zítra bude lépe! Jako rodiče chceme co nejdříve dosáhnout lepších výsledků. A často to dopadne úplně naopak.
Čtyři výsledky učení
Vaše dítě se učí. Celkový výsledek se bude skládat z několika dílčích výsledků. Jmenujme čtyři z nich.
Jméno, nejzřejmější jsou znalosti, které získá, nebo dovednost, kterou si osvojí.
Druhý výsledek je méně zřejmý: jde o trénink obecné schopnosti učit se, tedy učit se.
Třetí výsledkem je emocionální stopa z lekce: spokojenost nebo zklamání, důvěra nebo nejistota ve své schopnosti.
Konečně, čtvrtý výsledkem je známka na vašem vztahu s ním, pokud jste se účastnili kurzů. I zde může být výsledek buď pozitivní (byli se sebou spokojeni), nebo negativní (pokladnice vzájemné nespokojenosti byla doplněna).
Pamatujte, že rodičům hrozí, že se zaměří pouze na první výsledek (naučený? naučený?). V žádném případě nezapomínejte na další tři. Jsou mnohem důležitější!
Pokud tedy vaše dítě staví podivný „palác“ z kostek, vyřezává psa, který vypadá jako ještěrka, píše neohrabaným rukopisem nebo mluví o filmu nepříliš hladce, ale je vášnivé nebo soustředěné – nekritizujte, neopravujte mu. A pokud navíc projevíte o jeho případ upřímný zájem, pocítíte, jak se zvýší vzájemný respekt a akceptace toho druhého, které jsou pro vás i pro něj tolik potřebné.
Jednou se otec devítiletého chlapce přiznal: „Jsem tak háklivý na chyby svého syna, že jsem ho odrazoval od učení se něčemu novému. Kdysi jsme měli rádi skládání modelů. Nyní je vyrábí sám a jde mu to skvěle. Nicméně přilepená na nich: všechny modely ano modely. Do žádného nového podnikání se ale pouštět nechce. Říká, že nemůžu, že to nevyjde – a mám pocit, že je to proto, že jsem ho úplně kritizoval.
Doufám, že jste nyní připraveni přijmout pravidlo, které by mělo vést k situacím, kdy je dítě něčím zaneprázdněno samo. Říkejme tomu
Pravidlo 1.
Nezasahujte do práce dítěte, pokud nepožádá o pomoc. Svým nezasahováním mu oznámíte: „Jsi v pořádku! Samozřejmě, že to dokážeš!"
Domácí úkoly
Úkol první
Představte si řadu úkolů (můžete si udělat i jejich seznam), které vaše dítě v podstatě zvládne samo, i když ne vždy dokonale.
Úkol dva
Pro začátek si vyberte pár věcí z tohoto okruhu a snažte se ani jednou nezasahovat do jejich realizace. Na konci schvalte úsilí dítěte bez ohledu na jeho výsledek.
Úkol tři
Pamatujte na dvě nebo tři chyby dítěte, které se vám zdály obzvláště nepříjemné. Najděte si chvíli klidu a správný tón, abyste o nich mohli mluvit.