Dříve jsme si mysleli, že to, co říkáme a co chceme říct, je o tom samém. A nic takového. S mnoha frázemi produkujeme několikrát více významů, než jsme zamýšleli. Minimálně: co chtěli říct, co posluchač pochopil a co může pochopit člověk zvenčí.
Vygooglil jsem zde jeden psychoanalytický termín a odkaz přistál na psychologickém fóru. A tam, jako ve zpovědi. Ale ne tak docela: lidé zde chtějí být pochopeni a přijati. Podporováno. Postavili jsme se na jejich stranu. Naprosto přirozená touha. Ale jde o to, že ty lidi vůbec neznáme. Ani to nevidíme. Vše, co vidíme, je jejich text. A text nejen že nejsi ty, ale často ani to, co jsi chtěl říct.
Člověk chce na fóru nechat své zkušenosti, ale nechá text. A nyní existuje sám o sobě, oddělený od spisovatele. Řekněte mu „sbohem“ a doufejte v sympatie, jako v „milost“, podle básníka („Nemůžeme předvídat, jak naše slovo zareaguje. A soucit je nám dáván, jako je nám dávána milost“). A připravte se i na to, že čtenáři nebudou sympatičtí, ale možná vtipní.
Osobně se mi před zavřením této stránky podařilo pětkrát zakrýt si obličej rukama — od rozpaků a… smíchu. I když obecně není vůbec ochoten dělat si legraci z lidských strastí a komplexů. A kdyby mi tyto věci řekl člověk osobně, doprovázející jeho poselství celým svým chováním, hlasem a intonací, asi bych se inspiroval. Ale tady jsem jen čtenář, nedá se nic dělat.
Vidím větu: "Chci zemřít, ale chápu důsledky." Zpočátku to vypadá legračně
Zde si dívky stěžují na nešťastnou lásku. Jedna chtěla mít celý život jen jednoho muže, ale nepodařilo se to. Druhá je přemožena žárlivostí a představuje si, že ten chlap je teď s její kamarádkou. Dobře, stane se. Ale pak vidím větu: "Chci zemřít, ale chápu důsledky." co to je Mysl zamrzne na místě. Zpočátku to vypadá směšně: jaké důsledky autor chápe? Nějak i věcně, jako by je mohl vyjmenovat. Nesmysl a jedině.
Ale pořád v této frázi je něco, co vás nutí se k ní vracet. Je to kvůli paradoxu. Rozpor mezi právním odstínem („následky“) a tajemstvím života a smrti, tváří v tvář je směšné mluvit o důsledcích, je tak velký, že si začíná vytvářet významy samo od sebe – možná ne ty které autor plánoval.
Když říkají „chápu důsledky“, myslí tím, že následky jsou větší, znepokojivější nebo delší než událost, která je způsobila. Někdo chce rozbít okno a trvá to jen chvilku. Chápe ale, že následky mohou být nepříjemné a dlouhodobé. Pro něj. A pro vitrínu mimochodem taky.
A tady to může být stejné. Touha zemřít okamžitě a důsledky - navždy. Pro ty, kteří rozhodují. Ale víc než to — jsou navždy pro vnější svět. Pro rodiče, bratry a sestry. Pro všechny, kterým na tobě záleží. A dívka, která to napsala, si možná všechny tyto okamžiky přesně neuvědomovala. Ale nějak je dokázala vyjádřit zdánlivě směšnou frází.
Fráze se volně plula, otevřená všem větrům a významům
Vyjádřete zhruba to, co je řečeno na konci Shakespearova 66. sonetu. Básník by tam chtěl také zemřít a uvádí pro to mnoho důvodů. Ale v posledních řádcích píše: „Když jsem byl ze všeho vyčerpaný, nepřežil bych ani den, ale pro přítele by to beze mě bylo těžké.“
To vše si samozřejmě musí rozmyslet ten, kdo toto slovní spojení čte. Je to ona sama, a ne smutná dívka, kdo to všechno vede významy. A také jejich generuje ten, kdo čte tuto frázi. Protože se vydala na volnou plavbu, otevřená všem větrům a významům.
Tak žije vše, co píšeme – tomu se chytře říká „autonomie textu“. Jednoduše řečeno, mluvte od srdce.
Mluvte o nejdůležitějších věcech. Možná to nedopadne tak, jak jste chtěli. Ale bude v tom pravda, kterou ten, kdo čte tato slova, pak bude moci objevit. Bude je číst po svém a odhalí v nich svou vlastní pravdu.