Snažíme se nemyslet na smrt – to je spolehlivý obranný mechanismus, který nás zachraňuje před zkušenostmi. Ale také to vytváří spoustu problémů. Měly by být děti odpovědné za staré rodiče? Mám smrtelně nemocnému říct, kolik mu ještě zbývá? O tom mluví psychoterapeutka Irina Mlodik.
Případné období naprosté bezmoci některé děsí skoro víc než proces odcházení. Není ale zvykem o tom mluvit. Starší generace má často jen přibližnou představu o tom, jak přesně se o ně jejich blízcí postarají. Ale zapomínají nebo se to bojí s jistotou zjistit, pro mnohé je těžké o tom začít konverzovat. Pro děti není často vůbec samozřejmý způsob péče o své starší.
Téma samotné je tak vytlačeno z vědomí a diskuse, dokud se s ním náhle nepotkají všichni účastníci těžké události, nemoci nebo smrti — ztracení, vyděšení a nevědí, co mají dělat.
Jsou lidé, pro které je nejhorší noční můrou ztráta schopnosti zvládat přirozené potřeby těla. Zpravidla se spoléhají sami na sebe, investují do zdraví, udržují mobilitu a výkonnost. Být na komkoli závislý je pro ně velmi děsivé, i když jsou děti připraveny postarat se o své starší blízké.
Pro některé z dětí je snazší vyrovnat se se stářím otce či matky než s vlastním životem.
Právě tyto děti jim řeknou: sedni si, sedni, nechoď, neskláněj se, nezvedej, neboj se. Zdá se jim: pokud ochráníte starého rodiče před vším „nadbytečným“ a vzrušujícím, bude žít déle. Těžko si uvědomují, že zachraňujíce ho před zážitky, chrání ho před životem samotným, zbavujíce ho smyslu, chuti a ostrosti. Velkou otázkou je, zda vám taková strategie pomůže žít déle.
Navíc ne všichni staří lidé jsou připraveni být tak odříznuti od života. Hlavně proto, že se necítí jako staří lidé. Tím, že za mnoho let prožili tolik událostí, vyrovnali se s těžkými životními úkoly, mají často dostatek moudrosti a síly, aby přežili stáří, které není oslabeno, není vystaveno ochranné cenzuře.
Máme právo zasahovat do jejich – myslím duševně nedotčených starých lidí – života a chránit je před zprávami, událostmi a událostmi? co je důležitější? Jejich právo ovládat sebe a své životy až do konce, nebo náš dětský strach z toho, že je ztratíme, a pocit viny za to, že jsme pro ně neudělali „vše, co je možné“? Jejich právo pracovat do posledního, nestarat se o sebe a chodit, když jsou „nohy nošené“, nebo naše právo zasáhnout a pokusit se zapnout úsporný režim?
Myslím si, že každý si o těchto otázkách rozhodne individuálně. A zdá se, že zde neexistuje definitivní odpověď. Chci, aby byl každý zodpovědný za své. Děti jsou pro „strávení“ svého strachu ze ztráty a neschopnosti zachránit někoho, kdo nechce být zachráněn. Rodiče — na to, jaké může být jejich stáří.
Existuje ještě jeden typ stárnoucího rodiče. Zpočátku se připravují na pasivní stáří a implikují alespoň nepostradatelnou „sklenici vody“. Nebo jsou si zcela jisti, že dospělé děti, bez ohledu na své vlastní cíle a plány, by měly zcela zasvětit svůj život službě svému chatrnému stáří.
Takoví staří lidé mají tendenci upadnout do dětství nebo, řečeno jazykem psychologie, do regrese – znovu získat neprožité období dětství. A v tomto stavu mohou zůstat dlouho, roky. Pro některé z dětí je přitom snazší vyrovnat se se stářím otce či matky než s vlastním životem. A někdo zase zklame své rodiče tím, že jim najme zdravotní sestru, a zažije odsuzování a kritiku druhých za „volací a sobecký“ čin.
Je správné, aby rodič očekával, že dospělé děti odloží všechny své záležitosti – kariéru, děti, plány – aby se mohly starat o své blízké? Je dobré pro celý rodinný systém a rod podporovat takovou regresi u rodičů? Na tyto otázky si opět každý odpoví individuálně.
Nejednou jsem slyšel skutečné příběhy, kdy rodiče změnili názor na upoutání na lůžko, pokud se o ně děti odmítly postarat. A začali se stěhovat, podnikat, mít koníčky - pokračovali v aktivním životě.
Současný stav medicíny nás prakticky zachraňuje od těžké volby, co dělat v případě, kdy tělo ještě žije a mozek je již málo schopen prodloužit život milované osoby v kómatu? Ale do podobné situace se můžeme dostat, když se ocitneme v roli dětí starého rodiče nebo když sami zestárneme.
Dokud jsme živí a schopní, musíme být zodpovědní za to, jaká tato životní etapa bude.
Nebývá zvykem říkat, a tím spíše upevňovat svou vůli, zda chceme dát příležitost blízkým lidem, aby nám řídili život – nejčastěji jsou to děti a manželé – když už se sami nemůžeme rozhodnout . Ne vždy mají naši příbuzní čas na objednání pohřbu, sepište závěť. A pak tíha těchto obtížných rozhodnutí dopadá na bedra těch, kteří zůstávají. Není vždy snadné určit: co by bylo pro našeho milovaného nejlepší.
Stáří, bezmoc a smrt jsou témata, kterých není zvykem se v rozhovoru dotýkat. Lékaři často nevyléčitelně nemocnému neřeknou pravdu, příbuzní jsou nuceni bolestně lhát a předstírat optimisty, čímž zbavují blízkého a drahého člověka práva disponovat posledními měsíci či dny svého života.
I u lůžka umírajícího člověka je zvykem rozveselit se a „doufat v to nejlepší“. Jak se ale v tomto případě dozvědět o poslední vůli? Jak se připravit na odchod, rozloučit se a mít čas říct důležitá slova?
Proč, když – nebo když – je mysl zachována, člověk nemůže disponovat silami, které mu zbyly? Kulturní rys? Nezralost psychiky?
Zdá se mi, že stáří je prostě součást života. Neméně důležité než předchozí. A dokud jsme živí a schopní, musíme být zodpovědní za to, jaká tato životní etapa bude. Ne naše děti, ale my sami.
Připravenost být zodpovědný za svůj život až do konce umožňuje, zdá se mi, si stáří nejen nějak naplánovat, připravit se na něj a zachovat si důstojnost, ale také zůstat vzorem a příkladem pro své děti až do konce svého života. život, nejen jak žít a jak stárnout, ale také jak zemřít.