Mohou to být naši známí, navenek prosperující a úspěšní. Ale nevíme, co se děje v jejich domě. A pokud se odváží promluvit, nikdo jejich slova nebere vážně. Je muž obětí násilí? Bije ho jeho žena? To se nestane!
Bylo pro mě těžké najít k tomuto textu osobní příběhy. Ptal jsem se svých přátel, zda vědí o takových rodinách, kde manželka bije svého muže. A téměř vždy mi odpověděly s úšklebkem nebo se zeptaly: "Pravděpodobně jsou to zoufalé ženy, které bijí své manžely, kteří pijí a užívají drogy?" Je nepravděpodobné, že by si někdo myslel, že násilí je přípustné, zvláště když se mu lze smát.
Odkud tedy tato téměř reflexní ironie? Snad nás jen nenapadlo, že by domácí násilí mohlo být namířeno proti muži. Zní to nějak zvláštně... A hned vyvstávají otázky: jak je to možné? Jak mohou slabí porazit silného a proč to silní vydrží? To znamená, že je silný pouze fyzicky, ale vnitřně slabý. Čeho se bojí? Neváží si sám sebe?
O takových případech se v tisku ani v televizi nepíše. Muži o tom mlčí. Musím vysvětlit, že si nemohou stěžovat na ostatní, nemohou jít na policii. Koneckonců vědí, že jsou odsouzeni k odsouzení a posměchu. A s největší pravděpodobností odsuzují sami sebe. Naše neochota na ně myslet i jejich neochota mluvit se vysvětluje patriarchálním vědomím, které nás stále ovládá.
Je nemožné vrátit úder: znamená to přestat být mužem, chovat se nedůstojně. Rozvod je děsivý a vypadá jako slabost
Vzpomeňme na flash mob #Nebojím se říct. Přiznání týraných žen vyvolalo u některých vřelý soucit a u jiných urážlivé komentáře. Pak jsme se ale na sociálních sítích nedočetli zpovědi mužů, kteří byli oběťmi svých manželek.
To není překvapivé, říká sociální psycholog Sergej Enikolopov: „V naší společnosti je muži pravděpodobněji odpuštěno za násilí na ženě, než muži, který je vystaven domácímu násilí.“ Jediné místo, kde to můžete říct nahlas, je ordinace psychoterapeuta.
Patová situace
Nejčastěji se příběhy o tom, jak žena bije svého manžela, objevují, když na recepci přijde pár nebo rodina, říká rodinná psychoterapeutka Inna Khamitova. Někdy se s tím ale na psychologa obrátí i sami muži. Obvykle se jedná o prosperující, úspěšné lidi, u kterých nelze podezírat oběti násilí. Jak si oni sami vysvětlují, proč takové zacházení tolerují?
Někteří nevědí, co dělat. Je nemožné vrátit úder: znamená to přestat být mužem, chovat se nedůstojně. Rozvod je děsivý a vypadá jako slabost. A jak jinak tento ponižující konflikt vyřešit, není jasné. „Cítí se bezmocní a zoufalí, protože nevidí žádné východisko,“ říká rodinná terapeutka.
Žena bez srdce
Existuje druhá možnost, kdy se muž své partnerky opravdu bojí. To se děje u těch párů, kde má žena sociopatické rysy: neuvědomuje si hranice toho, co je dovoleno, neví, co je soucit, lítost, empatie.
„Její obětí je zpravidla nejistý muž, který si za to, že se s ním takto zachází, může především sám,“ vysvětluje Inna Khamitova. "V jeho mysli je ten špatný on, ne ona." Tak se cítí ti, kteří byli uražení v rodičovské rodině, kteří se mohli v dětství stát obětí násilí. Když je ženy začnou ponižovat, cítí se úplně zlomené.
Věci se ještě zkomplikují, když se páru narodí děti. Mohou sympatizovat s otcem a nenávidět matku. Pokud je ale matka necitlivá a bezohledná, dítě někdy zapíná tak patologický obranný mechanismus, jakým je „identifikace s agresorem“: podporuje pronásledování otce-oběti, aby se samo nestalo obětí. "V každém případě dítě utrpí psychické trauma, které ovlivní jeho budoucí život," je si jistá Inna Khamitova.
Situace vypadá beznadějně. Může psychoterapie obnovit zdravé vztahy? Záleží na tom, zda se žena v tomto páru dokáže změnit, domnívá se rodinná terapeutka. Sociopatie je například prakticky neléčitelná a je nejlepší z takového toxického vztahu odejít.
„Další věc je, když se žena brání vlastním zraněním, která promítá do manžela. Řekněme, že měla násilnického otce, který ji bil. Aby se to už neopakovalo, teď bije. Ne proto, že by se jí to líbilo, ale pro sebeobranu, ačkoli na ni nikdo neútočí. Pokud si to uvědomí, může být vřelý vztah oživen.
Záměna rolí
Obětí násilí je stále více mužů. Důvodem je především to, jak se v dnešní době mění ženské a mužské role.
„Ženy vstoupily do mužského světa a jednají podle jeho pravidel: studují, pracují, dosahují kariérních výšek, účastní se soutěží na stejné úrovni jako muži,“ říká Sergej Enikolopov. A nahromaděné napětí se doma vybíjí. A jestliže se dřívější agrese u žen projevovala většinou nepřímou, verbální formou – pomluvami, „vlásečnicemi“, pomluvami, nyní častěji přecházejí k přímé fyzické agresi… se kterou si samy nedokážou poradit.
„Socializace mužů vždy zahrnovala schopnost ovládat svou agresi,“ poznamenává Sergej Enikolopov. — Například v ruské kultuře měli chlapci v této věci pravidla: „bojuj do první krve“, „ležícího nebijí“. Ale nikdo dívky neučil a neučí je ovládat svou agresi.“
Ospravedlňujeme násilí jen proto, že agresorem je žena?
Na druhou stranu ženy nyní očekávají, že muži budou starostliví, citliví, něžní. Genderové stereotypy ale zároveň nezmizely a je pro nás těžké připustit, že ženy dokážou být opravdu kruté a muži něžní a zranitelní. A k mužům jsme obzvlášť nemilosrdní.
„Ačkoli je to těžké přiznat a společnost si to neuvědomuje, ale muž zbitý ženou okamžitě ztrácí své postavení jako muž,“ říká psychoanalytik a klinický psycholog Serge Efez. "Myslíme si, že je to absurdní a směšné, nevěříme, že to může být." Ale bylo by nutné podpořit oběť násilí.“
Zdá se, že jsme si již uvědomili, že za násilí na ženě může vždy muž. Ukazuje se ale, že v případě násilí na muži si za to může on sám? Ospravedlňujeme násilí jen proto, že agresorem je žena? „Rozhodnout se pro rozvod mi stálo hodně odvahy,“ přiznal jeden z těch, se kterými se mi podařilo promluvit. Je to tedy opět otázka odvahy? Vypadá to, že jsme se dostali do slepé uličky…