Život ve městě je plný stresu. Novinář Psychologies vyprávěl, jak se i v hlučné metropoli můžete naučit všímat si světa kolem a znovu získat klid. K tomu chodila na školení k ekopsychologovi Jean-Pierre Le Danfu.
„Chci vám popsat, co je vidět z okna v naší kanceláři. Zleva doprava: vícepodlažní prosklená fasáda pojišťovny, odráží budovu, kde pracujeme; v centru — šestipatrové budovy s balkony, všechny úplně stejné; dále jsou zbytky nedávno zbořeného domu, stavební suť, figurky dělníků. V této oblasti je něco tísnivého. Takhle by měli lidé žít? Často přemýšlím, když se obloha sníží, v redakci je napětí nebo nemám odvahu slézt do přeplněného metra. Jak v takových podmínkách najít klid?
Jean-Pierre Le Danf přichází na pomoc: Požádal jsem ho, aby přijel z vesnice, kde žije, abych na sobě vyzkoušel účinnost ekopsychologie.
Jedná se o novou disciplínu, most mezi psychoterapií a ekologií a Jean-Pierre je jedním z jejích vzácných představitelů ve Francii. „Spousta nemocí a poruch – rakovina, deprese, úzkost, ztráta smyslu – je pravděpodobně důsledkem ničení životního prostředí,“ vysvětlil mi po telefonu. Vyčítáme si, že se v tomto životě cítíme jako cizinci. Ale podmínky, ve kterých žijeme, se staly abnormálními.“
Úkolem měst budoucnosti je vrátit přirozenost, abyste v nich mohli žít
Ekopsychologie tvrdí, že svět, který vytváříme, odráží naše vnitřní světy: chaos ve vnějším světě je v podstatě naším vnitřním chaosem. Tento směr studuje duševní procesy, které nás spojují s přírodou nebo nás od ní vzdalují. Jean-Pierre Le Danf obvykle praktikuje jako ekopsychoterapeut v Bretani, ale líbila se mu myšlenka vyzkoušet jeho metodu ve městě.
„Úkolem měst budoucnosti je obnovit přirozenost, abyste v nich mohli žít. Změna může začít pouze u nás samých." Ekopsycholog a já přicházíme do konferenční místnosti. Černý nábytek, šedé stěny, koberec se standardním vzorem čárových kódů.
Sedím se zavřenýma očima. „Nemůžeme se dostat do kontaktu s přírodou, pokud nemáme kontakt s nejbližší přírodou – se svým tělem, Jean-Pierre Le Danf oznamuje a žádá mě, abych věnoval pozornost dechu, aniž bych se ho snažil změnit. – Sledujte, co se ve vás děje. Co cítíte ve svém těle právě teď? Uvědomuji si, že zadržuji dech, jako bych se snažil omezit kontakt mezi sebou a touto klimatizovanou místností a vůni obložení.
Cítím svá shrbená záda. Ekopsycholog tiše pokračuje: „Sledujte své myšlenky, nechte je plout jako mraky někde daleko, ve vašem vnitřním nebi. Co si teď uvědomuješ?
Čelo mám zvrásněné úzkostnými myšlenkami: i když na nic z toho, co se tu děje, nezapomenu, jak o tom mohu psát? Telefon zapípal – kdo to je? Podepsal jsem souhlas, aby můj syn mohl absolvovat školní výlet? Kurýr přijede večer, nemůžete přijít pozdě… Vyčerpávající stav neustálé bojové pohotovosti. „Sledujte pocity, které přicházejí z vnějšího světa, pocity na vaší kůži, vůně, zvuky. Co si teď uvědomuješ? Slyším na chodbě uspěchané kroky, to je něco naléhavého, tělo se napíná, škoda, že je v předsíni chládek, ale venku bylo teplo, paže založené na prsou, dlaně hřejí ruce, hodiny tikají, Tik-tak, dělníci venku dělají hluk, zdi se bortí, prásk, tik-tak, tik-tak, tuhost.
"Až budete připraveni, pomalu otevřete oči." Protahuji se, vstávám, mou pozornost přitahuje okno. Je slyšet hluk: ve vedlejší škole začala přestávka. "Co si teď uvědomuješ?" Kontrast. Neživotný interiér pokoje a život venku, vítr třese stromy na školním dvoře. Moje tělo je v kleci a těla dětí, které dovádějí na dvoře. Kontrast. Touha jít ven.
Jednou, když cestoval po Skotsku, strávil noc sám na písečné pláni – bez hodinek, bez telefonu, bez knihy, bez jídla.
Vycházíme na čerstvý vzduch, kde je něco podobného přírodě. „Když jste se v sále zaměřili na vnitřní svět, vaše oko začalo hledat to, co vyhovuje vašim potřebám: pohyb, barvu, vítr,“ říká ekopsycholog. — Při chůzi důvěřujte svému pohledu, dovede vás tam, kde se budete cítit dobře.
Putujeme směrem k nábřeží. Auta řvou, brzdy skřípou. Ekopsycholog hovoří o tom, jak nás chůze připraví na náš cíl: nalezení zeleného prostoru. „Zpomalujeme kamennými dlaždicemi položenými ve správných intervalech. Směřujeme k míru, abychom splynuli s přírodou.“ Začíná slabý déšť. Dřív jsem hledal, kde se schovat. Ale teď chci pokračovat v chůzi, která se zpomaluje. Moje smysly jsou čím dál bystřejší. Letní vůně mokrého asfaltu. Dítě se smíchem utíká zpod matčina deštníku. Kontrast. Dotýkám se listů na spodních větvích. Zastavujeme u mostu. Před námi je mohutný proud zelené vody, kotvící lodě se tiše houpou, pod vrbou plave labuť. Na zábradlí je truhlík s květinami. Když se přes ně podíváte, krajina se zbarví.
Z mostu sjíždíme na ostrov. I zde, mezi mrakodrapy a dálnicemi, najdeme zelenou oázu. Praxe ekopsychologie se skládá z etap, které nás soustavně přibližují k místu samoty..
V Bretani si takové místo sami vyberou studenti Jean-Pierre Le Danf a zůstanou tam hodinu nebo dvě, aby cítili vše, co se děje uvnitř a kolem nich. Sám jednou, cestoval po Skotsku, strávil noc sám na písečné pláni – bez hodinek, bez telefonu, bez knihy, bez jídla; ležící na kapradí, oddávající se odrazům. Byl to silný zážitek. S nástupem temnoty se ho zmocnil pocit plnosti bytí a důvěry. Mám další cíl: vnitřně se zotavit o přestávce v práci.
Ekopsycholog dává pokyny: «Kráčejte pomalu, uvědomujte si všechny vjemy, dokud nenajdete místo, kde si řeknete: 'To je ono'. Zůstaňte tam, nic nečekejte, otevřete se tomu, co je.
Opustil mě pocit naléhavosti. Tělo je uvolněné
Dám si 45 minut, vypnu telefon a dám si ho do tašky. Teď chodím po trávě, zem je měkká, zouvám sandály. Jdu po cestě podél pobřeží. Pomalu. Šplouchání vody. Kachny. Vůně země. Ve vodě je vozík ze supermarketu. Plastový sáček na větvi. Hrozný. Dívám se na listy. Nalevo je nakloněný strom. "Je to tady".
Sednu si do trávy a opřu se o strom. Moje oči jsou upřeny na jiné stromy: pod nimi si lehnu i já s rukama založenýma, jak se nade mnou kříží větve. Zelené vlny zprava doleva, zleva doprava. Pták reaguje na jiného ptáka. Trill, staccato. Zelená opera. Bez obsedantního tikání hodin plyne čas neznatelně. Na ruce mi sedí komár: pij mou krev, darebáku — nejraději jsem tady s tebou, a ne v kleci bez tebe. Můj pohled letí po větvích, k vrcholkům stromů, sleduje mraky. Opustil mě pocit naléhavosti. Tělo je uvolněné. Pohled jde hlouběji, k výhonkům trávy, stéblem sedmikrásky. Je mi deset let, pět. Hraju si s mravencem, který se mi zasekl mezi prsty. Ale je čas jít.
Když se vrátím k Jean-Pierre Le Danfu, cítím mír, radost, harmonii. Pomalu se vracíme do kanceláře. Stoupáme k mostu. Před námi je dálnice, skleněné fasády. Takhle by měli lidé žít? Tato krajina mě přemáhá, ale úzkost už neprožívám. Opravdu cítím plnost bytí. Jaký by byl náš časopis jinde?
"Proč se divit, že v nepřátelském prostoru tvrdneme, dosahujeme násilí, připravujeme se o city?" komentuje ekopsycholog, který vypadá, že mi čte myšlenky. Stačí trocha přírody, aby se tato místa stala lidštějšími.“