Přichází první září — čas poslat dítě do školy. Moje dítě, o které jsem pečovala a pečovala od samého narození a ještě předtím. Snažil jsem se mu dát to nejlepší, chránil jsem ho před špatnými dojmy, ukazoval jsem mu svět a lidi, zvířata, moře a velké stromy.
Snažil jsem se mu vštípit dobrý vkus: ne colu a fantu, ale přírodní šťávy, ne karikatury s křikem a rvačkami, ale krásné dobré knihy. Objednal jsem mu naučné hry, kreslili jsme si spolu, poslouchali hudbu, procházeli se po ulicích a parcích. Nemohu ho už ale držet u sebe, potřebuje se seznamovat s lidmi, s dětmi i dospělými, je čas, aby se osamostatnil, naučil se žít ve velkém světě.
A tak pro něj hledám školu, ale ne takovou, ze které vyjde nacpaný spoustou znalostí. Sama ho mohu naučit exaktní vědy, humanitní a sociální předměty v rozsahu školního vzdělávacího programu. Kde to nezvládnu, pozvu si lektora.
Hledám školu, která moje dítě naučí správnému postoji k životu. Není to anděl a nechci, aby vyrostl jako promiskuitní. Člověk potřebuje disciplínu — rámec, ve kterém se bude držet. Vnitřní jádro, které mu pomůže nerozšířit se pod vlivem lenosti a touhy po rozkoši a neztrácet se v poryvech vášně, která se probouzí v mládí.
Bohužel kázeň je často chápána jako prostá poslušnost vůči učitelům a pravidlům charty, která je nutná pouze pro učitele samotné z důvodu jejich osobního pohodlí. Proti takové disciplíně se svobodný duch dítěte přirozeně bouří a pak je buď potlačeno, nebo prohlášeno za „nezbedného tyrana“, čímž je dotlačeno k asociálnímu chování.
Hledám školu, která by moje dítě naučila správnému vztahu k lidem, protože to je ta nejdůležitější dovednost, která určuje život člověka. Ať v lidech nevidí hrozbu a konkurenci, ale pochopení a podporu, a on sám dokáže druhého pochopit a podpořit. Nechci, aby v něm škola zabila upřímnou dětskou víru, že svět je krásný a laskavý a plný příležitostí radovat se a přinášet radost druhým.
Nemluvím o «růžových brýlích», a ne o vnímání, odtrženém od reality. Člověk musí vědět, že v něm i v ostatních je dobro i zlo, a umět přijmout svět takový, jaký je. Ale víra, že on a svět kolem něj mohou být lepší, musí být v dítěti zachována a stát se podnětem k akci.
To se můžete naučit jen mezi lidmi, protože právě ve vztahu k ostatním se projevuje osobnost člověka se všemi svými pozitivními i negativními vlastnostmi. To vyžaduje školu. Je potřeba dětský tým, organizovaný učiteli tak, aby sjednotil jedinečné individuality každého do jediné komunity.
Je známo, že děti si rychle osvojují způsoby chování svých vrstevníků a jejich hodnoty a mnohem hůře reagují na přímé pokyny dospělých. Proto by právě atmosféra v dětském kolektivu měla být hlavní starostí učitelů. A pokud škola vychovává děti pozitivním příkladem středoškoláků a učitelů, pak se takové škole dá věřit.