Mnoho z nás chce „všechno najednou“. Když začnete jídlo, začněte svým oblíbeným dortem. Dělejte nejprve věci, které máte rádi, a nepříjemné věci nechte na později. Zdá se, že je to úplně normální lidská touha. Přesto nám takový přístup může uškodit, říká psychiatr Scott Peck.
Jednoho dne přišel klient za psychiatrem Scottem Peckem. Setkání bylo věnováno prokrastinaci. Poté, co položil řadu naprosto logických otázek, aby našel kořen problému, se Peck náhle zeptal, zda má žena ráda dorty. Odpověděla kladně. Pak se Peck zeptal, jak je obvykle jí.
Odpověděla, že nejdříve jí to nejchutnější: vrchní vrstvu smetany. Otázka psychiatra a odpovědi klientky dokonale ilustrovaly její postoj k práci. Ukázalo se, že nejprve vždy plnila své oblíbené povinnosti a teprve pak se jen stěží přinutila k té nejnudnější a nejmonotónnější práci.
Psychiatr jí navrhl, aby změnila svůj přístup: na začátku každého pracovního dne věnujte první hodinu nemilovaným úkolům, protože hodina trápení a poté 7-8 hodin rozkoše je lepší než hodina rozkoše a 7- 8 hodin utrpení. Po vyzkoušení přístupu odloženého uspokojení v praxi se konečně dokázala zbavit prokrastinace.
Čekání na odměnu je přece samo o sobě potěšující — tak proč si to neprodloužit?
Jaký to má smysl? Jde o „plánování“ bolesti a potěšení: nejprve spolkněte hořkou pilulku, aby se sladká zdála ještě sladší. Samozřejmě byste neměli doufat, že vás tato koláčová alegorie přiměje změnit se přes noc. Ale pochopit, jak se věci mají, je docela dost. A zkuste začít s těžkými a nemilovanými věcmi, abyste byli spokojenější s tím, co následuje. Čekání na odměnu je přece samo o sobě potěšující — tak proč si to neprodloužit?
S největší pravděpodobností bude většina souhlasit s tím, že je to logické, ale pravděpodobně to nic nezmění. I pro to má Peck vysvětlení: „Zatím to z vědeckého hlediska nemohu dokázat, nemám experimentální data, a přesto hraje klíčovou roli vzdělání.“
Pro drtivou většinu dětí slouží rodiče jako vodítko, jak žít, což znamená, že pokud se rodič snaží vyhýbat nepříjemným úkolům a jde rovnou za blízkými, dítě se bude řídit tímto vzorcem chování. Pokud je váš život nepořádek, s největší pravděpodobností vaši rodiče žili nebo žijí v podstatě stejným způsobem. Samozřejmě nelze veškerou vinu házet pouze na ně: někteří z nás si volí vlastní cestu a vše dělají navzdory mámě a tátovi. Ale tyto výjimky jen potvrzují pravidlo.
Navíc vše závisí na konkrétní situaci. Mnoho lidí tedy raději tvrdě pracuje a získává vyšší vzdělání, i když studovat opravdu nechce, aby si více vydělali a celkově lépe žili. Málokdo se však rozhodne pokračovat ve studiu — například získat titul. Mnozí snášejí fyzické nepohodlí a dokonce i bolest během tréninku, ale ne každý je připraven snášet psychické nepohodlí, které je při práci s psychoterapeutem nevyhnutelné.
Mnozí souhlasí s tím, že budou chodit do práce každý den, protože si musí nějak vydělat na živobytí, ale málokdo se snaží jít dál, dělat víc, přijít s něčím vlastním. Mnozí se snaží člověka lépe poznat a najít v jeho osobě potenciálního sexuálního partnera, ale skutečně investovat do vztahu… ne, je to příliš obtížné.
Ale pokud předpokládáme, že takový přístup je pro lidskou povahu normální a přirozený, proč někteří odkládají potěšení, zatímco jiní chtějí všechno najednou? Možná ti druzí prostě nechápou, k jakým výsledkům to může vést? Nebo se snaží odměnu odložit, ale chybí jim výdrž dokončit to, co začali? Nebo se rozhlížejí po ostatních a chovají se „jako všichni ostatní“? Nebo se to děje jen ze zvyku?
Pravděpodobně se odpovědi pro každého jednotlivce budou lišit. Mnohým se zdá, že hra prostě nestojí za svíčku: musíte vynaložit tolik úsilí, abyste v sobě něco změnili — ale k čemu? Odpověď je jednoduchá: užívat si života více a déle. Užívat si každý den.